Není čas na zvíře

Jako malá holka jsem si vždycky přála mít doma nějaké zvířátko, jenomže jak už to tak bývá, tak ne všichni rodiče jsou příznivci toho, že by dětem pořídili domů nějaké zvíře. Moji rodiče to nechtěli kvůli tomu, že oba dva jsou právníci a že jsou oba dva hodně časově vytížení. A to jak časové, tak i pracovně. I když jsem rodičům říkala, že bych se o to starala sama, že by chtěla mít pejska nebo kočičku, tak mi to rodiče nechtěli dovolit. Já se jim ani nedivím, je přece úplně všude známo a také se to všude říká, že když si děti pořídí nějaké zvíře, nebo když rodiče pořídí svým dětem nějaké zvíře, že se děti o to starají jenom v tu dobu, dokud je to ještě mládě, dokud je to například štěně anebo dokud je to například také kotě anebo nějaký malý králíček, nebo křeček a podobně.

Proto rodiče mi řekli, že mi vůbec nebudou nic pořizovat, dokud mě třeba nebude patnáct let, ale řekla jsem si, že takhle dlouho čekat nechci. Byla jsem zatím dvanáctiletá holka a toužila jsem po nějakém zvířeti. Neměla jsem právě ani žádného sourozence, ani nejlepší kamarádku, tak jsem si řekla, že třeba by mě moc potěšil pejsek, nějaký krásný pejsek klidně z útulku. Nemusí to být žádný papírový značkový pejsek, s kterým se chodí na výstavy, ale chtěla jsem nějakého obyčejného pejska. Bohužel rodiče mi ho nechtěli vůbec pořídit, a to ani když mi potom bylo patnáct let.

Jako patnáctiletá holka jsem si potom k narozeninám právě přála štěně. Nejraději jsem chtěla pudla anebo nějakého teriéra anebo křížence. Bohužel jsem žádné zvíře nedostala. Rodičů jsem se ptala a oni mi řekli, že jednoduše nemůžeme mít žádné zvíře, že otec je alergický na chlupy. Byla jsem opravdu z toho nešťastná a otci jsem vůbec nevěřila. Potom mi tedy otec ukázal lékařskou zprávu, kde to opravdu bylo potvrzené, že má silnou alergii na zvířecí srst, takže jsem z toho byla nešťastná. Rodiče mi nakonec pořídili želvičky a rybičky, takže jsem akorát byla vděčná za tohle, že mám alespoň nějaké zvíře, i když jsem si moc přála nějaké chlupaté zvíře.